není nic težšího než být s Ním, není nic lehčího než být s Ním. Nejpřirozenější je však být Jím.
Budu psát o Bohu, o chvílích kdy jsem s ním, kdy si uvědomuji jeho přítomnost, nebo se domnívám že tuto přítomnost cítím. Nebojím se omylu i to je On.
Úvodem:
Tento portál nemá sloužit nikomu jinému než nám – nikoliv literuře, nikoliv filosofii, žádné církvi, nikomu jen nám, kteří máme zájem o Něm hovořit nebo Jej poznat.
Každý, kdo tento portál navšíví, si může pročíst záznamy myšlenek, reflexí, vizí a poznatků, které nějak souvisí s prožitkem něčeho vyššího, čemu říkáme Bůh, Pravda.
Nejsem křesťan ani příslušník jiné církve a toto je má modlitba pro inspiraci a sblížení cesty, Boha ve mě a mě samého. Všechny omyly jsou pouze mé, nepřeji si, aby si je osvojila jakákoliv církev nebo myslitel.
—————————————————————————————————————-
Listování v paměti
Vždycky, když jsem chtěl Bohu nějak porozoumět,snažíl jsem se to prožívat sám za sebe, bez jakéhokoliv vlivu. někoho jiného, abych řeči o Bohu jen nenavazoval svými slovy. Každé slovo o Bohu je jako závoj nevěsty. Víme, že se za ním nejspíš skrývá krásná žena, ale dokud závoj nesundáme, nemůžeme se přesvědčit. Ale kdo sundavá ten závoj, můžu to být i já nebo to múže být jen Bůh?
Co to jsou cesty s Bohem? Okamžik, kdy cítíme, že naše samota je plná bezpečí.
Měl jsem představu- ve svitu měsíce se točilo mlýnské kolo, věděl jsem že otážení kola způsobuje ten svit, a že je tou hybnou silou. Zaznamenal jsem, že nehybný je střed kola….Vyložil jsem si vizi podle budhistů, jemné předivo přání symbolizované svitem měsíce otáčelo kolem života, ten střed byl v klidu a podstatou a zákledem všeho – točící kolo byla ukázková Samsára.
Uvědomoval jsem si věčnost, nekonečnost, do toho jsem si připomínal tělo, jakási myšlenka mě ztrhávala zpět, nemohl jsem si pomoci, všechno se na chvíli zavřelo, aby se mi vše vrátilo do toho nekonečna. Druhý den jsem to zkoušel znovu nepodařilo se.
Včera mě napadlo, že když mu řeknu buď se mnou tak se mnou bude a to stejně jako kdybych mu to neřekl. Je to přece ON kdo to všechno říká… a nebo taky ne.
Petra:Bůh je v nás a nebo my v něm? Když jdu životní cestou – jdu to já, nebo Bůh?
Viktor: Neměl bych to popisovat, protože ten stav neznám dobře. Ale ve stavu jednoty jsme my v Něm On v nás. Ale idkyž to vnímáme odděleně a On je mimo nás, tak tato dualita je jen v naší mysli. Jednota je za tím. Takže v prvním případé si ji uvědomujeme ve druhém ne , ale prapůvod je stejný. Dualita je tedy představa.
Představím -li si v nekonečnu sebe sama, je to mžik, klid, bliknutí. Proč jsou tedy naše činy důležité pro druhé, pro budoucnost i nás samé. Snad, že to bliknutí nezůstane na jednom místě , ale rozpustí se do celého nekonečna.
Ve všem se dá najít Bůh, ale postřehl jsem že to má jednu podmínku, Nesmí se hledat, jinak nacházíme sebe sama nebo svoji představu.
Při meditaci mě napadlo, že když jdeme za svým cílem Bohem, Pravdou musíme jít neznámou krajinou, vše co nám je povědomé a známé je špatně. To není cesta k Bohu, ale k našim zkušenostem vzpomínkám, nadějím. Teprve až tímto projdeme mužeme jít spolu s ním v jednom. Pak nemusíme meditovat.
Jak zní tlesknutí jednou rukou? Není to nesmysl, odpověď jednou rukou se netleská není správná. Je to paradox úkolu a možností řešení, které nedá rozum. Ptáme-li se z kdo je Bůh dostane se nám odpovědi – ticho. Hluboké ticho je i za tlesknutím jednou rukou. Tak zen nepřímo dává odpověď na otázku Bůh – jednota
21.4. Okamžik
Petra: Co je Okamžik?
co je to okamažik:
¨Myslím, že je to ta chvíle kdy na něčem ulpíme, tedy aspoň to za okamžik považujeme. Ulpíme na myšlence, podržíme si v představě nějakou věc, která se nám líbí ztotožníme se s tím… A tenhle proces tam i zpátky, ovlivní opouštění těchto stavů a to často mylně vnímáme jako okamžik. Ale okamžik , který myslíš ty, je to známé teď, základ bytí, nekonečno, které je jen okamžikem, protože v něm ještě nedokážeme setrvat.
Napadlo mě a nesouvisí to s okamžikem, napadlo mě to včera, že pokud prožívám bolest, myslím tím psychickou bolest, smutek, to čemu říkáme deprese atd., musí být její projev reálným opakem potřeby dobrého pocitu, dobrého stavu, touhy po tom být šťastný. Deprese je zrcadlena proti naši touze po blaženosti, ale protože nevíme jak blaženosti dosáhnout, točíme se v kruhu zákmitů pocitů štěstí a smutků. Myslím, že by stálo za to zkusit sledovat z čeho se rodí ten pocit radosti, ale možná taky ne – mohla by to být snaha jen dosáhnout štěstí a to nějak nestačí. Proč Petro?
29.4. Co je uskutečnění. Četl jsem kdysi u známého jogína, že je třeba zkoumat, co je skutečné. Teprve dnes jsem tomu porozuměl. Ráno jsem si uvědomil kolik vůle a představ včleňuji do pozorovaných výjevů světa. Jakoby by byly dva obrazy, můj vnitřní a vnější zrakem pozorovaný svět. Položil jsem si otázku, který z nich je skutečný. Nějakou dobu jsem si myslel, že ten vnitřní. Ale není tomu tak.Ani jeden. Oba dva jsou jen představou protože se proměňují!
Jen původ těch představ je různý. Zrod jednoho můžu do jisté míry ovlivňovat já, zrod druhého je mimo moji vůli i vůli druhých (i když si mnozí myslí opak) Ale přitom oba dva světy pochází z jednoho zdroje, spojuje je ale jeden princip ON.
Přemýšlel jsem jak souvisí myšlenka s energií, co probouzí co – je
myšlenka to, co energii uvádí do pohybu a vyvolává ji, nebo je myšlenka tak spojená s energií, že se rodí z jejich vibrací a rodí se z přímo ní?
První případ by znamenal, že disponujeme nějakou vlastní vůlí, druhý že jednáme z popudů vzcházejících z počitků a smyslově pocitových podnětů. Takže obojí je asi pravdou. Ale nevím jestli je tato informace k něčemu.
Ty tlaky myšlenek byly strašně silné. Chtěl jsem se jich zbavit. Jak se jich zbavit, to čemu se noblesně říká očistit! Zenová mysl začátečníka, pohled dítěte, pohled dítěte na fresky , vnitřní dítě, pohled z teď?(::::)Být pořád začátečníkem, být dítětem, jakoby každý zážitek byl nový….., nezařazovat ho svojí zkušeností, rozumem nechat ho být. Je to někdy strašně těžký. A přesto vím, že jsem to jen já s čím se doopravdy potýkám.
19.4. Dnešní meditace mi přinesla zajímavou tezi. Změnit myšlení není ho změnit, ale změnit k němu postoj. Zřejmě je to, ´to co říkal Buddha, že myšlenku nezměníme ani párem koní. Říká-li tedy někdo, že máme změnit myšlení, je tím myšleno, že máme opustit stávající myšlení a podílet se na vytváření nových myšlenek a myšlenkových stavů. A proč podílet? Protože žádná myšlenka nevznikne sama bez ničeho, bez podnětu nebo vznětu…
21.4. Není nic důležitějšího než tento okamžik. Byl mým dnešním tématem. Všechno jsem se snažil opustit, neničit, jen se vzdálit dovnitř do teď, jen být v tom okamžiku. Když se to na chvíli podaří je to krásné. Jak někdo může tvrdit, že svoboda neexistuje. Zřejmě ještě nepoznal tento okamžik.
23.4. Není trest boží, toto zdání vyplývá ý nedorozumění se zákony hry Boha. Církev straší z nevědomosti, nikoliv z pokory. Pokud by mě Bůh záměrně trestal, musel by to být magor a nebyla by svoboda.
28.4. Petra mi dnes při našem rozhovoru ilustrovala naši touhu o přirozenou cestu k Bohu na příběhu ztraceného syna. Není se čeho bát. Nikdo mi nic nebude vyčítat. Otec Bůh nemusí odpouštět Synovi Boha protože jsou spojeni Duchem Svatým. To by se církev divila, kdyby četla tenhle můj výklad.
30.4. Nic není zakázané. Napadlo mě to ráno při probouzení. V životě jsem se nutil do tolika věcí. Zbytečně - můžu si dělat co chci, nikomu do toho nic není. Ani Bohu. Má to jen jeden drobný háček. Mě. Já jsem ten, kdo vysílá čin do světa a já budu ten kdo se s ním bude vyrovnávat, až se vrátí zpět. Proto v černé magii, která také vede žadatele k Bohu, musel se mág něco jako přeporalizovat, zbavit myšlenek na dobro, a zbavit se vztahu ke svým činům. Ve vyšším stádiu potom neexistuje dobro a zlo. Černá magie ve svém vrcholu splývá s bílou magií a sjednocuje se s Nejvyšším. Tedy aspoň myslím. Jinak to ani být nemůže. Přesto bych nikomu černou magii nedoporučoval.
Dopoledne jsem měl potom pocit oproštění od myšlenek, přímo jsem je cítil fyzicky, přitom mě nemohly ovlivnit. Cítil jsem se volně, byl to stav přirozené radosti a zdravé vůle.
1.5, Myslel jsem si, že to na tyto stránky nepatří, ale Petra mě doporučila sdělit i tuto událost. Měl jsem problém s erekcí. I když jsem cítil vzrušení neudržela se mi a krátce před stykem skončila. Bylo to ponižující pro moji ženu. Bylo to ponižující pro mě jako muže. A nebylo to poprvé. Vím co je důvodem, vím, co je ve mé zamotané, ale to je tak asi všechno. Snižuje mi to potřebu žít svět, ta bolest je tak hluboká, že rozmetává vše, co mi pěkného přijde po této události do cesty. Nikomu bych to nepřál. Pozoruji-li však stavy z toho vyplývající, udivuje mě síla pudových vjemů pronikajících do našeho duchovního života. Jak ho omezuje a retarduje. Vím, že jsem ve svých duchovních aktivítách zamítal tělo. Nejsme sám kdo to dělá, ale nevím jaké dopady to má pro souputníky. Ale to s čím se setkávám: nepraktičnost, nesoustředěnost, elitářství atd. je tak častá, že je tento postoj – zamítání fyzického těla velmi rozšířený mezi tzv. hledajícími.
4.5. Dneska to byla smršť. Při meditaci mě napadlo, někdy jako součást ranních cvičení směřuji vůli v odevzdání Bohu myšlenkou a stavem Staň se vůle tvá, a dnes mě napadlo, když jsem v duchu vyslovil tu větu, že se budu zároveň hlídat a zastavím všechny vnitřní touhy po změně. Buď vůle tvá. Asi se mi nepodařilo zastavit všechno, ale ten příliv energie byl obrovský. Připomnělo mi to okamžik kdysi dávno, když jsem se s tou silou setkal. Zalekl jsem se jí, té odpovědnosti, kterou vyvolá.